"Teplá" voda

K neuspokojivému stavu koupelny, zvláště pak sprchy a toalety, se přidala ještě absence teplé či alespoň vlažné vody. Proto jsem tedy při dalším setkání s Bobem tuto skutečnost oznámil. Reakce byla dobrá. Prý to není žádný problém a hned to bude vyřešeno. Když ani poměrně pozdě večer voda stále netekla, byli jsme donuceni se po dlouhé cestě vysprchovat v poměrně chladné vodě. Po zkušenostech, které jsem zde již získal, se ani nedivím, že jim trvalo celý týden než jsem je skutečně po dosti silném nátlaku ze všech možných stran donutil s tím něco udělat. Teď už nám tedy voda teče i teplá. Včera jsem se dostal i k nějakému prostředku na koupelny a se Zuzčinou pomocí ukořistil nový závěs, takže už to alespoň připomíná koupelnu a človek se nemusí tolik bát, že se něčeho dotkne.

-Pavel-

Adresa

Tady je naše adresa pro případnou korespondenci. Aby však dopis přišel, je potřeba na něj jasně a čitelně napsat naše jméno (přece jen pobýváme v Americe...)

Camp Kinder Ring
335 Sylvan Lake Road
Hopewell Junction
NY 12533
USA

Camp Kinder Ring

Po poměrně krátké cestě (ve srovnání s letem) jsme přijeli do kempu. Projeli jsme hlavní branou a Ruby řekl, že nás tedy proveze po kempu, ať víme, jak to tu vypadá. První dojem nebyl nejlepší. Prostě takový obyčejný kemp podobný těm v Čechách. Chatky by potřebovaly natřít a jejich okolí zbavit odpadků. Po projetí celého kempu jsme dojeli k části, která se nazývá "Maples". Tam jsme se setkali s turkem Aykutem (jistě o něm bude ještě řeč). A naším hlavním šéfem Bobem. A někdy tou dobou to začalo... Po cestě někteří z nás pociťovali potřebu odskočit si. Tváře těch, co se z toalety vraceli, byly poněkud bledé a značně zmatené. Slečnám poté bylo ukázáno, kde budou bydlet. Ani jejich toalety a ubikace však nebyly o moc lepší. Já (Pavel) a David (budoucí Lifeguard) jsme byli odvezeni o cca 400m jinam do ubikací, které se nazývají "Clouds". Chatku slečen jsem neviděl, ale když jsem vstoupil do té, ve které budu následujících 9 týdnů trávit noci, nebylo mi zrovna nejlépe. Jak bych to popsal. No, "budova" prostě není ani dostavěná. Na trámcích je pouze venkovní stěna z prken. Izolace a vnitřní stěna by byl asi zbytečný luxus. Postele jsou obyčejné kovové pryčny a výplet je natolik vytahaný, že pokud bych si na takovou postel chtěl lehnout, ležel bych na zemi. Záchod byl v takovém stavu, že i nejhorší záchodky v českých vlacích by v této konkurenci vyhrály. Sprcha byla špinavá a sprchový závěs z poloviny plesnivý. No řeknu vám, zlatý Jilmácký tábor s latrínou; na tu se alespoň člověk nemusí bát posadit. Nu, byli jsme pozváni na večeři neb bylo 6 hodin. Cestou do jídelny jsme šli přes kuchyni. To bylo poznat ale pouze proto, že nám bylo řečeno, že jde o kuchyni. Stav tomu neodpovídal. Všude se povalovaly odpadky, staré jídlo a nádobí. Večeře byla docela dobrá (pokud se povedlo vytlačit z hlavy vzpomínku na místo, kterým jsme právě prošli). Po večeři jsme obdrželi ručníky, prostěradlo, prostěradlo a deku. Ručníky na sobě měly skvrny a ani deka nevypadala příliš vábně. To byla přesně doba, kdy jsem začal velmi oceňovat skutečnost, že s sebou mám spacák, a naopak litovat, že jsem si nevzal kanady a maskáče. Poslední věcí, která nás ten den nemile překvapila, byla absence teplé vody ve sprše. Takže jsme byli nuceni sprchovat se v naprosto odporné sprše a ještě k tomu ledovou vodou.

- pokračování příště -

Cesta

V prvním z článků našeho nepravidelného seriálu o létě stráveném v USA se podělíme o zážitky z cesty. Veliké rodinné loučení (rozlučková četa čítala celkem šest členů...!) proběhlo 13.6. krátce před půlnocí na Florencovi (aby nebylo mýlky o rodu tohoto substantiva). Poté, co jsme si vyměnili poslední slova, pusy, objetí a vajíčka, jsme nasedli do autobusu Student Agency, který nás měl odvézt na mnichovské letiště. Po cestě jsme provedli inventuru proviantu a zjistili jsme, že pokud bychom měli před nástupem do letadla všechno zkonzumovat, asi bychom praskli.

S výhledem na dalších zhruba 27 hodin, po které jsme měli ještě být schopni fungovat, jsme raději než indického milionáře volili spánek. Ten nám překazili až dva příslušníci německé policie, kteří s velmi podezíravým výrazem vstoupili na palubu a dožadovali se dokladu totožnosti každého z cestujících. Po téhle mírné komplikaci však již cesta ubíhala hladce a kolem páté ráno jsme vystoupili na Franz Josef Flüghafen.

První, čeho jsme si na letišti všimli, byli američtí vojáci, kteří se povalovali všude kolem přepážky, u které probíhal check-in; pospávali na svých telatech a vypadali ještě unaveněji nežli my (a to již bylo co říci). Když si Hřibka šla koupit čaj do místního McDonaldu, velice ji zarazila jazyková gramotnost místní blízkoletištní obsluhy. Rozhovor probíhal zhruba takto:

"Good morning, can I have a tea?"

"Guten Morgen. Tee?"

"Yes, please."

"Ein Euro nein und sechtzich."

"Here you are."

"Ein und dreizich zurück"

"Thank you."

"Bitteschön."

Kolem osmé hodiny ranní jsme se setkali s Nikolou, budoucí plavčicí, která měla cestovat s námi, a vydali jsme se (ač jsme si toho tou dobou ještě nebyli vědomi) vstříc nespočetným kontrolám pasů, dokladů, osobních věcí... pouze slibované měření teploty se nekonalo (což bylo Hřibky štěstí, jelikož již čtvrtým dnem ji sužovala záhadná cestovní choroba vyznačující se všemi nepříjemnými příznaky, které vás jen napadnou). Projít celý prostor odletového terminálu a podstoupit všechny německé a americké procedury nám mohlo zabrat dobrou hodinu. Když jsme se konečně znaveni dostali před boarding gate, zbývala nám ještě necelá hodina do mírně zpožděného odletu.

Hřibka, autorka tohoto článku, si - ostatně jako vždy - v letadle nejvíce užila jídlo; povedlo se nám i chvílemi spát. Ty zbylé jsme trávili například sledováním Dr. House, nadmořské výšky, venkovní teploty, naší pozice vůči zemi a podobnými kratochvílemi. Přistání trvalo velice dlouho, dostali jsme se při něm relativně daleko od New Yorku, prolétli jsme mnohými mraky a zažili spoustu turbulencí, ale přistání nakonec proběhlo v plánovaný čas a hladce.

Kontroly na druhé straně oceánu proběhly k našemu velkému překvapení hladce, narozdíl od těch německých. Netrvalo ani čtvrt hodiny a spolu s velkými batohy jsme opustili terminál a poprvé se porozhlédli po území Spojených států. (Mohla-li bych volit, industriální New Jersey by jistě nebylo tou částí Ameriky, kterou bych bezprostředně po přistání chtěla spatřit.) Zhruba hodinu nám trvalo, než se nám podařilo najít bílý van s jedním ze zaměstnanců kempu, Rubym, a další půlhodinu než jsme se shledali s posádkou jiného letadla, která mířila do stejného kempu jako my - do kempu Kinder Ring. O tom se ale rozepíšeme příště.