B o sto péro N

HURÁ!, toť naše euforie, když se nám konečně podařilo domluvit se na první výlet. Prvním (a nadlouho posledním) úspěchem tedy bylo sehnání odvozu do nedalekého Poughkeepsie, kam se místní zoufalci jako my čas od času vypravují na nákupy. Let's go to the Mall... TODAY! Mall ovšem nebyl naším kýženým cílem. Tím byl Boston, který se nachází přibližně čtyři hodiny na severozápad. Marně jsme se pokoušeli rezervovat a zaplatit si předem auto, domluvili jsme se tedy, že v Poughkeepsie oběhneme všechny půjčovny, co jich tam jen je, a byl by v tom čert, aby se to nepovedlo.

1.PŮJČOVNA

vypadala celkem nadějně (což se nedá říci o Huse za přepážkou); Huse jsme po době dlouhé adekvátně délce jejího vedení vysvětlili, čeho si žádáme; zdlouhavě vyplnila formulář, jednou se nás pokoušela přesvědčit, že auto není k dispozici, jindy zase, že musíme mít rezervaci; nakonec jsme ovšem ztroskotali na komplikaci předpokladáné, totiž na faktu, že ani jeden z nás (Z, P, Andrea a Adrián) nemá kreditní kartu.

2. PŮJČOVNA

se nacházela zhruba čtyři kilometry od té první; po cestě jsme zhlédli spoustu více či méně zajímavých atributů Poughkeepsie, z nichž mě nejvíce zaujala cedule na vratech autoopravny, která hlásala:

PER HOUR

$70

$80 IF YOU WATCH

$100 IF YOU HELP

$150 IF YOU TRIED TO DO IT FIRST BUT COULDN'T

Nakonec jsme se s pomocí GPSa úspěšně dostali až do druhé půjčovny s výmluvným názvem Rent-A-Wrack. Tam nás vypoklonkovali již po pár slovech s tím, že abychom si u nich půjčili vozidlo, museli bychom mít americký řidičský průkaz.

3. PŮJČOVNA

byla naší poslední nadějí. Nacházela se hned vedle Rent-A-Wrack. Již od pohledu nám bylo jasno, že narozdíl od prvních dvou má tato společnost má nějakou úroveň. Ujal se nás užvaněný, avšak milý hoch asijského původu a začal nám vemlouvat díru do hlavy. Ve zkratce jsme mu vysvětlili naši situaci, a poté, co jsme Adriána s Andreou prohlásili za zasnúbené (a zásnuby sú plánované na stredu), konečně se nám podařilo si za 138 dolarů pronajmout auto s půlkou nádrže. (Benzín je tu nehorázně laciný, jeden galon stojí asi 3,5 dolaru, což jest zhruba 13 korun za litr.) Náš Road Trip mohl začít!

A stejně tak rychle mohl skončit! Zhruba po patnácti minutách jsme na rychlostní komunikaci potkali policisty; nalepili se za nás a Adrián, ve snaze jim co nejrychleji uhnout, málem sejmul červený truck, který jel po naší pravici. Nebýt řidičovy duchapřítomnosti, byli bychom si ho s Pavlem ze zadního sedadla prohlédli ještě blíže nežli z faktických třiceti centimetrů. HÚ-Í! HÚ-Í! Dobrý den, odkud jste, kde jste vzali NY auto, odkdy jste v USA, co děláte v kempu a proč jedete do Bostonu, tak kamaráda tam jedete navštívit, hm? Všiml jste si, že jste málem naboural do auta, které jelo vedle? Dobrá, jeďte dále, ale hlavně si dávejte pozor při předjíždění a zařazování! Nashle. UF! Už jsme mysleli, že výlet pro nás skončil.

Navzdory prvotním komplikacím jsme ale do Bostonu v pořádku dorazili. Bylo již nějakou chvíli po poledni, a tak jsme se stavili v menší pizzerii na oběd. Navzdory mým pochybám se nám v pizzerii

a) podařilo dobít si mobil, kterému jsme vděčili za GPS

b) dostalo velice dobré pizzy, na které jsme si oba/všichni čtyři pochutnali.

Po pizze jsme se vydali do centra Bostonu. Nezbylo nám, než zaparkovat v podzemním placeném parkovišti, ale nakonec jsme toho nelitovali, protože zaparkovat de facto přímo pod State House mělo svá plus. Nejprve jsme se prošli velikým parkem, v jehož středu se nachází brouzdaliště s fontánou, poté jsme zamířili k pamětihodným budovám.

Massachusetts State House

Bostonské mrakodrapy

V životě jsem ještě nezažila takové vedro jako zde v Americe; i proto jsme si koupili tři a tři litry vody, za které jsme platili sto a stodolarovkou (koukali na nás asi jako byste v Tescu platili rohlík tatíčkem Masarykem) a poté jsme vyrazili vstříc Harvardu a Vláďovi, od něhož jsme měli přislíbenu prohlídku.

Vláďu jsme bez větších obtíží nalezli takřka na Harvard Square; potřebovali jsme ovšem dvě zcela kruciální věci, a to 1. zaparkovat a 2. nabít mobil, abych na zpáteční cestě vůbec trefili. První se povedlo bez větších komplikací; ale poté, co nás Vláďa dovedl k bezpečné harvardské zásuvce (ano, v Pavlově mobilu byla energie s vysokým IQ!), zjistil, že ztratil klíče od bytu a kartu do školy, a tak nás předčasně opustil. Ani vyfotit jsem si ho nestačila. Ale on stejně vypadá stále stejně...

Po Harvardu jsme se tedy provedli sami. Zaujala nás veliká katedrála sloužící coby jídelna, obrovská knihovna i socha pana Harvarda, na jehož levý palec mají studenti před promocí ve zvyku horlivě močit pro štěstí. Kdoví, zda mají toho štěstí více nežli turisté, kteří neméně horlivě palec osahávají, taktéž pro štěstí.

Zpáteční cesta se již obešla bez jakýchkoli komplikací či událostí, které by stály za zmínku. Do kempu jsme dorazili o půlnoci, unaveni, ale šťastni, že se nám konečně povedlo dostat se z tohoto vězení do civilizace.

P.S.: Pavel mi jistě vynadá, až si tohle přečte, ale já se s vámi musím podělit o svůj nový penis (B o sto péro N) :-)

 

-Zuzka-

Osazenstvo kempu

Postupem času jsme přišli na to, že namísto lákavého programu pro studenty, kteří chtějí poznat krásy Spojených států, nás kemp pozval, protože pro ně znamenáme relativně levnou (v poměru k výkonu bezpochyby) pracovní sílu. Z toho také vyplývá, z jakých končin jsou ostatní zaměstnanci.

Nás Čechů (čítaje v to dva pražské Slováky) je zde dvanáct a musím podotknout, že jsme tu jediná z většiny pracovně výkonná skupina.

Dále jsou tu tři Rusové, jejichž platové podmínky jsou, vzhledem k faktu, že pro Rusy je velmi obtížné sehnat americká víza a mnozí si za veliké peníze kupují falešné pracovní nabídky, velmi nevýhodné. Navzdory tomu vůči nám, lépe placeným, nezahořkli a jsou docela prima, zvláště milí, když se chystáme hrát poker.

Je tu veliká skupina Mexičanů, které bych upřímně nejraději nakopala. Je jim naprosto jedno, kolik práce na ně/nás čeká, vždy jen stojí, baví se mezi sebou (a to tak, že velmi hlučně), popřípadě se ztratí do své chatky a jdou spát. My pak za ně doděláváme jejich povinnosti a také poté odnášíme důsledky jejich lenosti. Na tuto lenoru je velikým specialistou Mexičan, který (ne)pracuje v naší sekci - housekeeping - a Pavel, jenž je jeho spolubydlícím, ho nevídá jinak nežli v horizontální poloze. Mnozí z příslušníků mužského pohlaví by se, soudě dle zevnějšku a chování, dali zařadit spíše mezi příslušnice ženského pohlaví.

Jamajčané, ti jsou kapitolou samou pro sebe. I oni jsou často velice hluční, zřídkakdy se baví s jinými národnostmi a mně připadá, že jejich mentalita je od té naší snad nejvíce odlišná. Mnozí z nich jsou velice, až fanaticky zbožní (slečna od nás z prádelny již kolik dní čte publikaci s výmluvným názvem Are You Prepared To Get Married?, která je velmi nábožensky orientována) a velice rádi se pouštějí do neplodných debat o stvoření světa.

Snad první, s kým jsme se v kempu setkali, byl jeden z Turků, kterých zde také pár je. Ti se z většiny vyznačují špatnou angličtinou a odhodláním dělat vše co nejúsporněji. Někteří z nich také plánují zúčastnit se Ramadánu, což je, jak si jistě dovedete představit, pro nelehkou celodenní práci v úporném vedru zcela ideální. Suma sumárum mi nejsou příliš sympatičtí.

Národností, se kterou se tu příliš nevídáme, jsou Britové. Ti bez výjimky pracují s dětmi (což obnáší i společné ubytování, což jim opravdu nezávidím). Snad všichni, se kterými jsem měla tu čest, jsou docela sympatičtí, ač jejich angličtina je tradičně poněkud obtížná na porozumění. Jeden z nich, jménem Matt, je velice podobný našemu Ferovi.

Američané, a je mi líto, že to musím takhle natvrdo říci, jsou tu téměř všichni padlí na hlavu. Mnozí z nich se zdají být docela neschopní (viz paní, která se mě zoufale ptala, čím má vytřít podlahu, že neví, jak a čím to má udělat), nikdo se zde neobtěžuje se zhasínáním, zaviráním vodovodních kohoutků (!!!) či recyklací čehokoli (každý den zde jíme tři jídla z jednorázového plastového nádobí). K neschopnosti se často ještě přidává vypočítavost a pocit nadřazenosti, což místní Američany činí velice nesnesitelnými. Doufám, že tvrzení mnohých, že tento kemp není příliš dobrým vzorkem běžné Ameriky, je alespoň z poloviny pravdivé.

Kromě výše zmíněných národností zde lze ještě najít jednotlivce; již jsme obdrželi pozvání do Izraele od jednoho sympatického příslušníka tohoto národa, který nás též naučil izraelskou karetní hru zvanou [:Janif:]. Našli byste zde i muže trojí národnosti - gabonské, francouzské a americké; a jistě mnoho dalších, které jsem - možná k jejich štěstí - ve svém zoufalém výčtu opomněla. Děkujte všichni Bohu, že jsme Češi.

- Zuzka -

P.S.: Nemáme takové štěstí jako chlapci. Nám stále ještě neteče teplá voda.