A je to tady!

Dnes ráno v 8:06 jsme konečně opustili brány kempu a vydali se na svou cestu. Na vlak do New Hamburgu nás dovezl Bob. Na zastávce jsme si v automatu koupili lístky a poté již čekali na příjezd vlaku. Vlak byl skoro prázdný, a tak jsme se i s batohy pohodlně usadili. Cestou přistupovali lidi, takže těsně před NYC byl vlak již poměrně plný. Na Grand Central Terminal jsme se samozřejmě fotili a hned se nám nabízela nějaká paní, že nás vyfotí spolu. Po samotném fotografování následoval krátký rozhovor typu odkud jsme a kam jedeme, doplněný otázkou, zda nejedeme i přes Virginii. Bylo to docela příjemné. No a pak jsme konečně opustili budovu nádraží a vydali se do města. Měli jsme namířeno do Café Prague na nějaké to pořádné české jídlo. Cestou jsme se ještě stavili v bance vyměnit šeky za cash, ale nemile nás překvapil poplatek 10USD za jeden šek. Oběd byl úžasný, segedín s knedlíkem a točená Plzeň, prostě paráda. Zuzka si dala svíčkovou a zelňačku. Po obědě jsme se přesunuli na autobus který nás právě teď veze do Philadelphie...

B o sto péro N

HURÁ!, toť naše euforie, když se nám konečně podařilo domluvit se na první výlet. Prvním (a nadlouho posledním) úspěchem tedy bylo sehnání odvozu do nedalekého Poughkeepsie, kam se místní zoufalci jako my čas od času vypravují na nákupy. Let's go to the Mall... TODAY! Mall ovšem nebyl naším kýženým cílem. Tím byl Boston, který se nachází přibližně čtyři hodiny na severozápad. Marně jsme se pokoušeli rezervovat a zaplatit si předem auto, domluvili jsme se tedy, že v Poughkeepsie oběhneme všechny půjčovny, co jich tam jen je, a byl by v tom čert, aby se to nepovedlo.

1.PŮJČOVNA

vypadala celkem nadějně (což se nedá říci o Huse za přepážkou); Huse jsme po době dlouhé adekvátně délce jejího vedení vysvětlili, čeho si žádáme; zdlouhavě vyplnila formulář, jednou se nás pokoušela přesvědčit, že auto není k dispozici, jindy zase, že musíme mít rezervaci; nakonec jsme ovšem ztroskotali na komplikaci předpokladáné, totiž na faktu, že ani jeden z nás (Z, P, Andrea a Adrián) nemá kreditní kartu.

2. PŮJČOVNA

se nacházela zhruba čtyři kilometry od té první; po cestě jsme zhlédli spoustu více či méně zajímavých atributů Poughkeepsie, z nichž mě nejvíce zaujala cedule na vratech autoopravny, která hlásala:

PER HOUR

$70

$80 IF YOU WATCH

$100 IF YOU HELP

$150 IF YOU TRIED TO DO IT FIRST BUT COULDN'T

Nakonec jsme se s pomocí GPSa úspěšně dostali až do druhé půjčovny s výmluvným názvem Rent-A-Wrack. Tam nás vypoklonkovali již po pár slovech s tím, že abychom si u nich půjčili vozidlo, museli bychom mít americký řidičský průkaz.

3. PŮJČOVNA

byla naší poslední nadějí. Nacházela se hned vedle Rent-A-Wrack. Již od pohledu nám bylo jasno, že narozdíl od prvních dvou má tato společnost má nějakou úroveň. Ujal se nás užvaněný, avšak milý hoch asijského původu a začal nám vemlouvat díru do hlavy. Ve zkratce jsme mu vysvětlili naši situaci, a poté, co jsme Adriána s Andreou prohlásili za zasnúbené (a zásnuby sú plánované na stredu), konečně se nám podařilo si za 138 dolarů pronajmout auto s půlkou nádrže. (Benzín je tu nehorázně laciný, jeden galon stojí asi 3,5 dolaru, což jest zhruba 13 korun za litr.) Náš Road Trip mohl začít!

A stejně tak rychle mohl skončit! Zhruba po patnácti minutách jsme na rychlostní komunikaci potkali policisty; nalepili se za nás a Adrián, ve snaze jim co nejrychleji uhnout, málem sejmul červený truck, který jel po naší pravici. Nebýt řidičovy duchapřítomnosti, byli bychom si ho s Pavlem ze zadního sedadla prohlédli ještě blíže nežli z faktických třiceti centimetrů. HÚ-Í! HÚ-Í! Dobrý den, odkud jste, kde jste vzali NY auto, odkdy jste v USA, co děláte v kempu a proč jedete do Bostonu, tak kamaráda tam jedete navštívit, hm? Všiml jste si, že jste málem naboural do auta, které jelo vedle? Dobrá, jeďte dále, ale hlavně si dávejte pozor při předjíždění a zařazování! Nashle. UF! Už jsme mysleli, že výlet pro nás skončil.

Navzdory prvotním komplikacím jsme ale do Bostonu v pořádku dorazili. Bylo již nějakou chvíli po poledni, a tak jsme se stavili v menší pizzerii na oběd. Navzdory mým pochybám se nám v pizzerii

a) podařilo dobít si mobil, kterému jsme vděčili za GPS

b) dostalo velice dobré pizzy, na které jsme si oba/všichni čtyři pochutnali.

Po pizze jsme se vydali do centra Bostonu. Nezbylo nám, než zaparkovat v podzemním placeném parkovišti, ale nakonec jsme toho nelitovali, protože zaparkovat de facto přímo pod State House mělo svá plus. Nejprve jsme se prošli velikým parkem, v jehož středu se nachází brouzdaliště s fontánou, poté jsme zamířili k pamětihodným budovám.

Massachusetts State House

Bostonské mrakodrapy

V životě jsem ještě nezažila takové vedro jako zde v Americe; i proto jsme si koupili tři a tři litry vody, za které jsme platili sto a stodolarovkou (koukali na nás asi jako byste v Tescu platili rohlík tatíčkem Masarykem) a poté jsme vyrazili vstříc Harvardu a Vláďovi, od něhož jsme měli přislíbenu prohlídku.

Vláďu jsme bez větších obtíží nalezli takřka na Harvard Square; potřebovali jsme ovšem dvě zcela kruciální věci, a to 1. zaparkovat a 2. nabít mobil, abych na zpáteční cestě vůbec trefili. První se povedlo bez větších komplikací; ale poté, co nás Vláďa dovedl k bezpečné harvardské zásuvce (ano, v Pavlově mobilu byla energie s vysokým IQ!), zjistil, že ztratil klíče od bytu a kartu do školy, a tak nás předčasně opustil. Ani vyfotit jsem si ho nestačila. Ale on stejně vypadá stále stejně...

Po Harvardu jsme se tedy provedli sami. Zaujala nás veliká katedrála sloužící coby jídelna, obrovská knihovna i socha pana Harvarda, na jehož levý palec mají studenti před promocí ve zvyku horlivě močit pro štěstí. Kdoví, zda mají toho štěstí více nežli turisté, kteří neméně horlivě palec osahávají, taktéž pro štěstí.

Zpáteční cesta se již obešla bez jakýchkoli komplikací či událostí, které by stály za zmínku. Do kempu jsme dorazili o půlnoci, unaveni, ale šťastni, že se nám konečně povedlo dostat se z tohoto vězení do civilizace.

P.S.: Pavel mi jistě vynadá, až si tohle přečte, ale já se s vámi musím podělit o svůj nový penis (B o sto péro N) :-)

 

-Zuzka-

Osazenstvo kempu

Postupem času jsme přišli na to, že namísto lákavého programu pro studenty, kteří chtějí poznat krásy Spojených států, nás kemp pozval, protože pro ně znamenáme relativně levnou (v poměru k výkonu bezpochyby) pracovní sílu. Z toho také vyplývá, z jakých končin jsou ostatní zaměstnanci.

Nás Čechů (čítaje v to dva pražské Slováky) je zde dvanáct a musím podotknout, že jsme tu jediná z většiny pracovně výkonná skupina.

Dále jsou tu tři Rusové, jejichž platové podmínky jsou, vzhledem k faktu, že pro Rusy je velmi obtížné sehnat americká víza a mnozí si za veliké peníze kupují falešné pracovní nabídky, velmi nevýhodné. Navzdory tomu vůči nám, lépe placeným, nezahořkli a jsou docela prima, zvláště milí, když se chystáme hrát poker.

Je tu veliká skupina Mexičanů, které bych upřímně nejraději nakopala. Je jim naprosto jedno, kolik práce na ně/nás čeká, vždy jen stojí, baví se mezi sebou (a to tak, že velmi hlučně), popřípadě se ztratí do své chatky a jdou spát. My pak za ně doděláváme jejich povinnosti a také poté odnášíme důsledky jejich lenosti. Na tuto lenoru je velikým specialistou Mexičan, který (ne)pracuje v naší sekci - housekeeping - a Pavel, jenž je jeho spolubydlícím, ho nevídá jinak nežli v horizontální poloze. Mnozí z příslušníků mužského pohlaví by se, soudě dle zevnějšku a chování, dali zařadit spíše mezi příslušnice ženského pohlaví.

Jamajčané, ti jsou kapitolou samou pro sebe. I oni jsou často velice hluční, zřídkakdy se baví s jinými národnostmi a mně připadá, že jejich mentalita je od té naší snad nejvíce odlišná. Mnozí z nich jsou velice, až fanaticky zbožní (slečna od nás z prádelny již kolik dní čte publikaci s výmluvným názvem Are You Prepared To Get Married?, která je velmi nábožensky orientována) a velice rádi se pouštějí do neplodných debat o stvoření světa.

Snad první, s kým jsme se v kempu setkali, byl jeden z Turků, kterých zde také pár je. Ti se z většiny vyznačují špatnou angličtinou a odhodláním dělat vše co nejúsporněji. Někteří z nich také plánují zúčastnit se Ramadánu, což je, jak si jistě dovedete představit, pro nelehkou celodenní práci v úporném vedru zcela ideální. Suma sumárum mi nejsou příliš sympatičtí.

Národností, se kterou se tu příliš nevídáme, jsou Britové. Ti bez výjimky pracují s dětmi (což obnáší i společné ubytování, což jim opravdu nezávidím). Snad všichni, se kterými jsem měla tu čest, jsou docela sympatičtí, ač jejich angličtina je tradičně poněkud obtížná na porozumění. Jeden z nich, jménem Matt, je velice podobný našemu Ferovi.

Američané, a je mi líto, že to musím takhle natvrdo říci, jsou tu téměř všichni padlí na hlavu. Mnozí z nich se zdají být docela neschopní (viz paní, která se mě zoufale ptala, čím má vytřít podlahu, že neví, jak a čím to má udělat), nikdo se zde neobtěžuje se zhasínáním, zaviráním vodovodních kohoutků (!!!) či recyklací čehokoli (každý den zde jíme tři jídla z jednorázového plastového nádobí). K neschopnosti se často ještě přidává vypočítavost a pocit nadřazenosti, což místní Američany činí velice nesnesitelnými. Doufám, že tvrzení mnohých, že tento kemp není příliš dobrým vzorkem běžné Ameriky, je alespoň z poloviny pravdivé.

Kromě výše zmíněných národností zde lze ještě najít jednotlivce; již jsme obdrželi pozvání do Izraele od jednoho sympatického příslušníka tohoto národa, který nás též naučil izraelskou karetní hru zvanou [:Janif:]. Našli byste zde i muže trojí národnosti - gabonské, francouzské a americké; a jistě mnoho dalších, které jsem - možná k jejich štěstí - ve svém zoufalém výčtu opomněla. Děkujte všichni Bohu, že jsme Češi.

- Zuzka -

P.S.: Nemáme takové štěstí jako chlapci. Nám stále ještě neteče teplá voda.

"Teplá" voda

K neuspokojivému stavu koupelny, zvláště pak sprchy a toalety, se přidala ještě absence teplé či alespoň vlažné vody. Proto jsem tedy při dalším setkání s Bobem tuto skutečnost oznámil. Reakce byla dobrá. Prý to není žádný problém a hned to bude vyřešeno. Když ani poměrně pozdě večer voda stále netekla, byli jsme donuceni se po dlouhé cestě vysprchovat v poměrně chladné vodě. Po zkušenostech, které jsem zde již získal, se ani nedivím, že jim trvalo celý týden než jsem je skutečně po dosti silném nátlaku ze všech možných stran donutil s tím něco udělat. Teď už nám tedy voda teče i teplá. Včera jsem se dostal i k nějakému prostředku na koupelny a se Zuzčinou pomocí ukořistil nový závěs, takže už to alespoň připomíná koupelnu a človek se nemusí tolik bát, že se něčeho dotkne.

-Pavel-

Adresa

Tady je naše adresa pro případnou korespondenci. Aby však dopis přišel, je potřeba na něj jasně a čitelně napsat naše jméno (přece jen pobýváme v Americe...)

Camp Kinder Ring
335 Sylvan Lake Road
Hopewell Junction
NY 12533
USA

Camp Kinder Ring

Po poměrně krátké cestě (ve srovnání s letem) jsme přijeli do kempu. Projeli jsme hlavní branou a Ruby řekl, že nás tedy proveze po kempu, ať víme, jak to tu vypadá. První dojem nebyl nejlepší. Prostě takový obyčejný kemp podobný těm v Čechách. Chatky by potřebovaly natřít a jejich okolí zbavit odpadků. Po projetí celého kempu jsme dojeli k části, která se nazývá "Maples". Tam jsme se setkali s turkem Aykutem (jistě o něm bude ještě řeč). A naším hlavním šéfem Bobem. A někdy tou dobou to začalo... Po cestě někteří z nás pociťovali potřebu odskočit si. Tváře těch, co se z toalety vraceli, byly poněkud bledé a značně zmatené. Slečnám poté bylo ukázáno, kde budou bydlet. Ani jejich toalety a ubikace však nebyly o moc lepší. Já (Pavel) a David (budoucí Lifeguard) jsme byli odvezeni o cca 400m jinam do ubikací, které se nazývají "Clouds". Chatku slečen jsem neviděl, ale když jsem vstoupil do té, ve které budu následujících 9 týdnů trávit noci, nebylo mi zrovna nejlépe. Jak bych to popsal. No, "budova" prostě není ani dostavěná. Na trámcích je pouze venkovní stěna z prken. Izolace a vnitřní stěna by byl asi zbytečný luxus. Postele jsou obyčejné kovové pryčny a výplet je natolik vytahaný, že pokud bych si na takovou postel chtěl lehnout, ležel bych na zemi. Záchod byl v takovém stavu, že i nejhorší záchodky v českých vlacích by v této konkurenci vyhrály. Sprcha byla špinavá a sprchový závěs z poloviny plesnivý. No řeknu vám, zlatý Jilmácký tábor s latrínou; na tu se alespoň člověk nemusí bát posadit. Nu, byli jsme pozváni na večeři neb bylo 6 hodin. Cestou do jídelny jsme šli přes kuchyni. To bylo poznat ale pouze proto, že nám bylo řečeno, že jde o kuchyni. Stav tomu neodpovídal. Všude se povalovaly odpadky, staré jídlo a nádobí. Večeře byla docela dobrá (pokud se povedlo vytlačit z hlavy vzpomínku na místo, kterým jsme právě prošli). Po večeři jsme obdrželi ručníky, prostěradlo, prostěradlo a deku. Ručníky na sobě měly skvrny a ani deka nevypadala příliš vábně. To byla přesně doba, kdy jsem začal velmi oceňovat skutečnost, že s sebou mám spacák, a naopak litovat, že jsem si nevzal kanady a maskáče. Poslední věcí, která nás ten den nemile překvapila, byla absence teplé vody ve sprše. Takže jsme byli nuceni sprchovat se v naprosto odporné sprše a ještě k tomu ledovou vodou.

- pokračování příště -

Cesta

V prvním z článků našeho nepravidelného seriálu o létě stráveném v USA se podělíme o zážitky z cesty. Veliké rodinné loučení (rozlučková četa čítala celkem šest členů...!) proběhlo 13.6. krátce před půlnocí na Florencovi (aby nebylo mýlky o rodu tohoto substantiva). Poté, co jsme si vyměnili poslední slova, pusy, objetí a vajíčka, jsme nasedli do autobusu Student Agency, který nás měl odvézt na mnichovské letiště. Po cestě jsme provedli inventuru proviantu a zjistili jsme, že pokud bychom měli před nástupem do letadla všechno zkonzumovat, asi bychom praskli.

S výhledem na dalších zhruba 27 hodin, po které jsme měli ještě být schopni fungovat, jsme raději než indického milionáře volili spánek. Ten nám překazili až dva příslušníci německé policie, kteří s velmi podezíravým výrazem vstoupili na palubu a dožadovali se dokladu totožnosti každého z cestujících. Po téhle mírné komplikaci však již cesta ubíhala hladce a kolem páté ráno jsme vystoupili na Franz Josef Flüghafen.

První, čeho jsme si na letišti všimli, byli američtí vojáci, kteří se povalovali všude kolem přepážky, u které probíhal check-in; pospávali na svých telatech a vypadali ještě unaveněji nežli my (a to již bylo co říci). Když si Hřibka šla koupit čaj do místního McDonaldu, velice ji zarazila jazyková gramotnost místní blízkoletištní obsluhy. Rozhovor probíhal zhruba takto:

"Good morning, can I have a tea?"

"Guten Morgen. Tee?"

"Yes, please."

"Ein Euro nein und sechtzich."

"Here you are."

"Ein und dreizich zurück"

"Thank you."

"Bitteschön."

Kolem osmé hodiny ranní jsme se setkali s Nikolou, budoucí plavčicí, která měla cestovat s námi, a vydali jsme se (ač jsme si toho tou dobou ještě nebyli vědomi) vstříc nespočetným kontrolám pasů, dokladů, osobních věcí... pouze slibované měření teploty se nekonalo (což bylo Hřibky štěstí, jelikož již čtvrtým dnem ji sužovala záhadná cestovní choroba vyznačující se všemi nepříjemnými příznaky, které vás jen napadnou). Projít celý prostor odletového terminálu a podstoupit všechny německé a americké procedury nám mohlo zabrat dobrou hodinu. Když jsme se konečně znaveni dostali před boarding gate, zbývala nám ještě necelá hodina do mírně zpožděného odletu.

Hřibka, autorka tohoto článku, si - ostatně jako vždy - v letadle nejvíce užila jídlo; povedlo se nám i chvílemi spát. Ty zbylé jsme trávili například sledováním Dr. House, nadmořské výšky, venkovní teploty, naší pozice vůči zemi a podobnými kratochvílemi. Přistání trvalo velice dlouho, dostali jsme se při něm relativně daleko od New Yorku, prolétli jsme mnohými mraky a zažili spoustu turbulencí, ale přistání nakonec proběhlo v plánovaný čas a hladce.

Kontroly na druhé straně oceánu proběhly k našemu velkému překvapení hladce, narozdíl od těch německých. Netrvalo ani čtvrt hodiny a spolu s velkými batohy jsme opustili terminál a poprvé se porozhlédli po území Spojených států. (Mohla-li bych volit, industriální New Jersey by jistě nebylo tou částí Ameriky, kterou bych bezprostředně po přistání chtěla spatřit.) Zhruba hodinu nám trvalo, než se nám podařilo najít bílý van s jedním ze zaměstnanců kempu, Rubym, a další půlhodinu než jsme se shledali s posádkou jiného letadla, která mířila do stejného kempu jako my - do kempu Kinder Ring. O tom se ale rozepíšeme příště.