Cesta

V prvním z článků našeho nepravidelného seriálu o létě stráveném v USA se podělíme o zážitky z cesty. Veliké rodinné loučení (rozlučková četa čítala celkem šest členů...!) proběhlo 13.6. krátce před půlnocí na Florencovi (aby nebylo mýlky o rodu tohoto substantiva). Poté, co jsme si vyměnili poslední slova, pusy, objetí a vajíčka, jsme nasedli do autobusu Student Agency, který nás měl odvézt na mnichovské letiště. Po cestě jsme provedli inventuru proviantu a zjistili jsme, že pokud bychom měli před nástupem do letadla všechno zkonzumovat, asi bychom praskli.

S výhledem na dalších zhruba 27 hodin, po které jsme měli ještě být schopni fungovat, jsme raději než indického milionáře volili spánek. Ten nám překazili až dva příslušníci německé policie, kteří s velmi podezíravým výrazem vstoupili na palubu a dožadovali se dokladu totožnosti každého z cestujících. Po téhle mírné komplikaci však již cesta ubíhala hladce a kolem páté ráno jsme vystoupili na Franz Josef Flüghafen.

První, čeho jsme si na letišti všimli, byli američtí vojáci, kteří se povalovali všude kolem přepážky, u které probíhal check-in; pospávali na svých telatech a vypadali ještě unaveněji nežli my (a to již bylo co říci). Když si Hřibka šla koupit čaj do místního McDonaldu, velice ji zarazila jazyková gramotnost místní blízkoletištní obsluhy. Rozhovor probíhal zhruba takto:

"Good morning, can I have a tea?"

"Guten Morgen. Tee?"

"Yes, please."

"Ein Euro nein und sechtzich."

"Here you are."

"Ein und dreizich zurück"

"Thank you."

"Bitteschön."

Kolem osmé hodiny ranní jsme se setkali s Nikolou, budoucí plavčicí, která měla cestovat s námi, a vydali jsme se (ač jsme si toho tou dobou ještě nebyli vědomi) vstříc nespočetným kontrolám pasů, dokladů, osobních věcí... pouze slibované měření teploty se nekonalo (což bylo Hřibky štěstí, jelikož již čtvrtým dnem ji sužovala záhadná cestovní choroba vyznačující se všemi nepříjemnými příznaky, které vás jen napadnou). Projít celý prostor odletového terminálu a podstoupit všechny německé a americké procedury nám mohlo zabrat dobrou hodinu. Když jsme se konečně znaveni dostali před boarding gate, zbývala nám ještě necelá hodina do mírně zpožděného odletu.

Hřibka, autorka tohoto článku, si - ostatně jako vždy - v letadle nejvíce užila jídlo; povedlo se nám i chvílemi spát. Ty zbylé jsme trávili například sledováním Dr. House, nadmořské výšky, venkovní teploty, naší pozice vůči zemi a podobnými kratochvílemi. Přistání trvalo velice dlouho, dostali jsme se při něm relativně daleko od New Yorku, prolétli jsme mnohými mraky a zažili spoustu turbulencí, ale přistání nakonec proběhlo v plánovaný čas a hladce.

Kontroly na druhé straně oceánu proběhly k našemu velkému překvapení hladce, narozdíl od těch německých. Netrvalo ani čtvrt hodiny a spolu s velkými batohy jsme opustili terminál a poprvé se porozhlédli po území Spojených států. (Mohla-li bych volit, industriální New Jersey by jistě nebylo tou částí Ameriky, kterou bych bezprostředně po přistání chtěla spatřit.) Zhruba hodinu nám trvalo, než se nám podařilo najít bílý van s jedním ze zaměstnanců kempu, Rubym, a další půlhodinu než jsme se shledali s posádkou jiného letadla, která mířila do stejného kempu jako my - do kempu Kinder Ring. O tom se ale rozepíšeme příště.